Koncem osmdesátých let minulého století pomalu odeznívala ropná krize. Prognózy předpovídaly velký růst letecké dopravy do konce tisíciletí. Výrobci tak ucítili šanci uplatnit se opět s nadzvukovými dopravními letadly, které by doplnily a případně nahradily hrstku Concordů, které jako jediná nadzvuková letadla létala od konce sedmdesátých let nepřetržitě na pravidelných linkách s cestujícími.
V roce 1994 představila francouzská firmy Aérospatiale projekt ATSF (Avion de Transport Supersonique Futur), což měl být další vývojový stupeň Concorde. Letoun měl mít kapacitu až 200 cestujících, vzletovou hmotnost 220 tun a dolet až 10 000 km. Oproti Concorde měl mít sice o 20 procent větší spotřebu paliva, ale při dvojnásobné kapacitě cestujících měl mít ekonomičtější provoz. ATSF se měl objevit na linkách s cestujícími do roku 2010.
Aérospatiale ATSF
V USA se pracovalo na ambicioznějším projektu. Prezident Ronald Reagan ve svém Poselství o stavu Unie dne 5.2.1986 zadal NASA vývoj hypersonického dopravního letounu schopného operovat z běžných letišť, dosahovat až 25 násobku rychlostizvuku a možností letu po oběžné dráze Země. Vážný zájem o tento letoun projevovala americká společnost Northwest Orient, částečně podle ní byl tak projekt označován Orient Express.
Orient Express
V té době již američtí letečtí výrobci měli ovšem zpracovány již vlastní studie nadzvukových dopravních letadel.
McDonnell Douglas vyvíjel letoun ve tvaru štíhlého kužele s pohonem Scramjet – Supersonic Combustion Ram-jet (náporový motor s nadzvukovým spalováním). Jako palivo měly být použity kyslík a vodík v zájmu dosažení potřebného tahu při opuštění zemské atmosféry. Letoun měl mít kapacitu nádrží 450 – 680 tun paliva.
Lockheed pracoval na dvou projektech. První studie byl dopravní letoun se štíhlým trupem vybavený delta křídlem s useklými konci. Stroj měl dosahovat rychlosti Mach 6,5 v letové hladině 40 000 metrů. Druhá studie počítala s letounem o vzletové hmotnosti až 680 tun a dosahující na oběžné dráze rychlosti až Mach 30. Tato studie, připomínající raketoplán, se blížila projektu Orient Express.
Projektu Orient Express se nakonec chopila firma Rockwell se studií raketoplánu X-30. Letoun měl být poháněn motorem typu Scramjet a schopen urazit trať Washington – Tokyo za dvě hodiny. Počítalo se s vývojem nových materiálů. Teplota trupu v letu měla totiž dosahovat okolo 680 stupňů Celsia. Projekt X-30 byl zrušen v roce 1993, kdy ho americká vláda přestala financovat.
McDonnell Douglas Scramjet
Svůj projekt představili i Britové. Firma British Aerospace se zabývala studií HOTOL (Horizontal Take Off or /and Landing Launcher). Nový letoun měl být určen k přepravě nákladů a družic na nižší oběžnou dráhu Země. HOTOL měl být schopen unést náklad až o hmotnosti 7000 kg. Nákladový prostor měl mít výšku 4,5 metru a šířku 7 metrů. Letoun měl být schopen operovat z normálních letišť.
British Aerospace HOTOL
Všechny tyto ambiciózní projekty byly v tichosti zrušeny v první polovině devadesátých let. Investice na vývoj a výrobu se ukázaly jako neúnosné. Dalším důvodem byla absence použitelných pohonných jednotek. Projekty zůstaly v archivech výše zmíněných firem. Otázka je zda budou ještě někdy oživeny.