Po většinu času provozovali Concorde jeho jediní dva zákazníci – British Airways a Air France. Občas, zejména v počátcích provozu, zatoužil létat s Concorde i jiný provozovatel. Do koupě Concordu se ale nikdo nehrnul a tak si tito zájemci Concorde pronajímali od britské nebo francouzské společnosti. V následujících řádcích si představíme, kdo zatoužil létat nadzvukově.
Prvním zájemcem o provoz Concorde se staly Singapore Airlines. Dne 9.12.1977 zahájily společný provoz s British Airways na lince Londýn – Bahrajn – Singapur. Na této lince operoval Concorde registrace G-BOAD. Na levé byl opatřen nátěrem Singapore Airlines, na pravé British Airways. Avšak již po třetím přeletu území Malajsie, zakázal tento stát přelet Concordu nadzvukovou rychlostí. Stejně se poté zachovala i Indie a tak Concorde mohl létat nadzvukově jen nad Indickým oceánem. Tím ovšem atraktivita letu s Concorde klesla a tak Singapore Airlines ukončily společný provoz Concorde dne 1.11.1980.
Foto: Steve Fitzgerald - http://www.airliners.net/photo/Singapore-Airlines-(British/Aerospatiale-BAC-Concorde-102/1846825/L/&sid=d64f1a72380ece47cc35c0ad8ca0a598
GFDL 1.2, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=16535612
Ještě dále šla v provozu Concorde americká společnost Braniff. Uzavřela smlouvu s British Airways i Air France a přelétávala pod svým kódem trasu z Washingtonu do Dallasu a zpět. Posádky byly britské nebo francouzské, měly však i americké pracovní smlouvy Braniffu. První let společného provozu se udál dne 12.1.1979. Concorde nesměl nad americkou pevninou létat nadzvukovou rychlostí, přesto byl ale o letenky velký zájem. Letenky byly o 15 dolarů dražší, než v první třídě na běžné lince Braniffu, ale mezi cestujícími panovala zvědavost a touha svézt se v Concorde. To americkou aerolinku motivovalo a plánovala rozšířit linky z Concorde z různých měst v USA do Latinské Ameriky. První linka měla vést přes Panamu a Limu do Santiaga de Chile. Nad Karibským mořem se mělo létat nadzvukovou rychlostí. Braniff však neobdržel příslušná povolení k otevření těchto linek. Vůbec, americký úřad pro civilní letectví házel Braniffu klacky pod nohy a v lednu 1979 nařídil, že letouny řízené posádkami jakoby Braniffu musí mít americké registrace. Air France tak nechala 2 letouny přeregistrovat. Z F-BVFA se stal N94FA a z F-BVFB se stal N94FB. British Airways to vyřešily šalamounsky a do britské registrace zapracovaly i americkou. Týkalo se to 6 Concordů, které byly nově registrovány jako G-N81AC, G-N84AA, G-N94AB, G-N94AD, G-N94AE a G-N94AF. Dne 1.6.1980 byl ovšem provoz Concorde u Braniffu zastaven. Společnost to odůvodnila vysokou spotřebou paliva a velkým odlivem zprvu zvědavých cestujících.
Takto inzeroval provoz Concorde americký Braniff, letouny ovšem tento nátěr nikdy nedostaly (foto: http://www.concordesst.com)
V roce 1986 si chtěla jeden stroj Concorde pronajmout od Air France britská společnost Virgin Atlantic, která jím hodlala konkurovat British Airways na lince z Londýna do New Yorku. Letoun měl již dokonce přidělenou registraci, G-OFLI, ale z pronájmu nakonec sešlo.
Posledním pronajímatel Concorde se stal zcela nezvykle výrobce nápojů Pepsi. V dubnu 1996 si od Air France pronajal stroj registrace F-BTSD. Letoun dostal tmavomodrý nátěr Pepsi, ale ten se stal příčinou potíží. Concorde musel létat sníženou rychlostí Mach 1,7, jelikož při vyšší rychlosti by se kvůli aerodynamickému ohřevu nátěr poškodil. Původně měl být Concorde modrý celý, ale kvůli výše zmíněnému důvodu zůstala křídla bílá, jinak by musel létat ještě pomaleji. Concorde v barvách Pepsi nakonec vykonal jen 16 letů po Evropě a v květnu 1996 byl vrácen Air France.
Foto: © Richard Vandervord, Wikimedia Commons
Zdroje:
Václav Němeček: Civilní letadla 2, Praha 1981
http://jalopnik.com/remember-when-a-concorde-wore-this-ridiculous-pepsi-liv-1709488664