Ekranoplán je ruský výraz pro letoun využívající tzv. přízemního efektu nad vodní plochou. Princip letu ekranoplánu spočívá v tom, že mezi krátkými křídly stroje a vodní hladinou vzniká vzdušný polštář. Podobného principu používají ke vzletu vodní ptáci například labutě. První těžký ekranoplán začal konstruovat v šedesátých letech minulého století sovětský konstruktér Rostislav Jevgenějevič Alexejev.

Jeho transportní letoun byl určen především pro vojenskou službu. Stroj měl být schopen pojmout 28 000 kg nákladu nebo 150 vojáků. Jeho vývoj probíhal v přísném utajení, první exemplář opustil výrobní halu v roce 1972 a zahájil zkušební program na řece Volze. Místo zkoušek se nacházelo v málo obydlené oblasti a pro případné zvědavce byla připravena dezinformace, že se jedná o havarovaný dopravní letoun, který chce posádka zkušebních pilotů přelétnout zpět na letiště na pevnině. Ekranoplán, označený Alexejev A-90 Orljonok, byl poháněn turbovrtulovým motorem Kuzněcov NK-12MK (použité také u Tupolevu Tu-114) umístěným na vrcholu horizontální ocasní plochy. Motor poháněl dvojici protiběžných čtyřlistých vrtulí AV-90. V přídi Orlojonoku byla pod úhlem 13°umístěna dvojice proudových motorů Kuzněcov NK-8-4K (použité také u Iljušinu Il62), které pomocí vektorovatelných trysek vháněly vzduch pod křídlo a při vzletu tak vytvářely počáteční vzduchový polštář.

Do služby u sovětského letectva byly v letech 1978-1980 zařazeny 3 exempláře ekranoplánů A-90, i když se původně zvažovalo pořízení až 120 kusů. Stroje sloužili až do roku 1993 (v roce 1992 byl jeden z nich zničen při havárii). V říjnu 1993 byly oba zbývající Orlojonoky odstaveny na základně v Dagestánu a začaly podléhat korozi.

Ve výrobním závodě v Nižním Novgorodu, ale začali v té době konstruktéři pracovat na civilní verzi Orljonoku. Letoun měl být schopen dopravit 120 cestujících na vzdálenost 2000 km rychlostí 400 km/h. K realizaci ale nedošlo a vývoj ekranoplánů byl zastaven.

Foto: Alex Beltyjukov – Wikimedia Commons