V roce 1966 American Airlines vyjádřili potřebu nového typu letadla. Letoun měl poskytnout cestujícím stejný komfort jako B747, ale měl být menší aby mohl bez problémů operovat za základny společnosti newyorského letiště La Guardia. Sedadlová kapacita nového letounu se měla pohybovat okolo 250 míst. Nové letadlo mělo být efektivnější na středních a dlouhých tratích než B747. Jako výsledek těchto požadavků představila firma McDonnell Douglas letoun s krátkým, ale širokým trupem a třemi motory (2 pod křídly, třetí v ocasní části) označený DC-10. Aby mohl letoun operovat z La Guardii a také z Denveru, kde byla druhá základna společnosti a kde jsou v létě velká horka, museli konstruktéři  umístit na křídlo třípolohové klapky. Okna kabiny byla o 30% větší než u jiných velkokapacitních letadel té doby. V roce 1968 American Airlines objednaly prvních 25 kusů DC-10. Průlom na trh velkokapacitních letadel se ale nekonal, protože DC-10 vyrostla nepříjemná konkurence v podobě Lockheedu L-1011 Tristar a vypadalo to že Lockheedův letoun bude o mnoho úspěšnější. Ale o rok později se blýsklo na lepší časy – United Airlines objednali 30 DC-10 a také Northwest Orient (Northwest Airlines) upřednostil DC-10 před L-1011. První let s cestujícími uskutečnil v roce 1971 letoun DC-10-10 společnosti American Airlines na lince Los Angeles – Boston . Na trh byly poté uvedeny dálkové verze DC-10-30 s motory General Eletric CF6 a DC-10-40 s motory Pratt & Whitney JT9-D20, které měly větší rozpětí křídla, větší objem nádrží a třetí podvozkovou nohu hlavního podvozku čímž maximální vzletová hmotnost stoupla na 259,5 t . Poté přišla na trh nákladní verze DC-10-30F a rychle přeměnitelná DC-10-30CF. Těmito vylepšeními, které Lockheed na svém L-1011 nemohl provést, se DC-10 v prodejnosti přehoupl přes svého konkurenta a mohl se pochlubit 350 objednávkami od dopravců z celého světa. V prvních letech provozu DC-10 se objevily potíže s motory a dveřmi nákladových prostorů, kterým ale dopravci nepřikládali větší váhu. Ale 25.5. 1979 se zřítil na letišti O´Hare v Chicagu DC-10-10 společnosti American Airlines. Příčinou byla ztráta motoru č. 1. Americký úřad pro civilní letectví (FAA) odebral DC-10 povolení k provozu.

Příčinou byl nesprávný postup při  servisu pylonu motoru, díky čemuž docházelo k poškození spojů, které pylon s motorem ukotvovaly ke křídlu. Pak 31.10.1979 havaroval DC-10 Western Airlines, kdy chybou posádky přistál letoun v mlze na uzavřenou runway v Mexico City a srazil se pozemní technikou. Třetí neštěstí se odehrálo v Antarktidě, 28.11.1979, kdy při vyhlídkovém letu kolem hory Erebus havaroval DC-10 společnosti Air New Zealand. Zde bylo příčinou chybné naprogramování trasy letu a oslepení posádky tzv. whiteoutem (nemožnost rozlišení zasněženého povrchu a oblohy resp. rozdílu mezi nimi). Při haváriích bohužel zahynulo celkem 601 osob, ale za žádnou nemohl samotný letoun DC-10. Důvěra cestujících ve velké třímotorové letouny ale byla nalomena a tak prodeje citelně poklesly. Posledním velkým zákazníkem byli U.S. Air Force, které projevili zájem o tankovací verzi označovanou KC-10. Výroba DC-10 byla ukončena v roce 1988.

foto: Pedro Aragão  CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=26989335