Po druhé světové válce zařadila do flotily převážná část leteckých dopravců letouny, které v hojných počtech odprodávala vojenská letectva (především USAF a RAF). Jednalo se zejména o typy Douglas DC-3 a DC-4. Tato letadla vynikala zejména nízkou cenou, ale vzhledem k technickému pokroku rychle zastarávala. Dopravci volali po rychlejších, tišších a pohodlnějších letadlech. Této výzvy se chopilo mnoho výrobců civilní letecké techniky, ale většina nových letounů zůstávala pouze na papíře nebo byly vyrobeny v zanedbatelných počtech. K těm úspěšnějším patřil čtyřmotorový pístový Douglas DC-6. Tento letoun vycházel z Douglasu DC-4, který uvedlo do provozu USAF v roce 1942. Ke konci války však kapacita DC-4 nedostačovala a letoun nemohl efektivně plnit svěřené úkoly. USAF proto projevilo zájem o větší a vylepšenou variantu DC-4. Pod pracovním označením YC112 začal Douglas vyvíjet transportní letadlo s dlouhým doletem, oproti DC-4 o 3,55 m prodlouženým trupem a výkonnými motory Pratt & Whitney R2800-22W o výkonu po 1 565 kW. Novinkou byly také stavitelné třílisté vrtule Hamilton Standard a tepelný odmrazovací systém náběžných hran křídla a ocasních ploch použitý na letadlech této kategorie vůbec poprvé. Prototyp označený YC-112A byl zalétán 15.2.1946. Po skončení války ovšem USAF výrazně zredukovalo svoji objednávku. Douglas se ale nevzdal, přehodnotil projekt na civilní dopravní letoun, a pokračoval ve vývoji. Záhy se ukázalo, že to bylo šťastné řešení a přihlásili se první zákazníci. American Airlines s objednávkou na 50 letadel a United Airlines na 20 kusů. V dubnu 1947 nasadily United Airlines první DC-6 na své transkontinentální linky. Avšak provoz DC-6 vážně narušily havárie. V létě 1947 během čtrnácti dnů zahynulo při haváriích DC-6 celkem 143 lidí. Po vyšetřování byly příčinou havárie určeny motory Pratt & Whitney R-2800 a americký úřad pro civilní letectví FAA v listopadu 1947 všechny DC-6 v provozu uzemnil. Vyřešení problému trvalo plné čtyři měsíce a upravené DC-6 mohly vzlétnout až v březnu 1948. Douglas DC-6 měl sice velkou konkurenci v Lockheedu Constellation, ale rychle si nacházel i cestu do flotil mimoamerických dopravců. Postupně je přebírali holandská KLM, belgická Sabena, skandinávský SAS a další. Poslední vyrobený klasický DC-6 převzala 28.5 1952 italská LAI. V roce 1948 představil Douglas novou verzi DC-6 - nákladní DC-6A Liftmaster. Nová verze byla oproti stávající prodloužena o 1,52 m a vybavena výkonnějšími motory Pratt & Whitney R-2800-CB16 Double Wasp. Trup byl bez oken a byl vybaven dvěma rozměrnými nákladovými vraty na levé straně trupu před a za křídlem. Kapacita DC-6A byla 12928 kg nákladu. Prototyp vzlétl poprvé 29.9.1949 a v dubnu 1951 první sériový letoun nasadila na své linky americká nákladní společnost Slick Airways. Dalšími provozovateli DC-6A se staly např. American Airlines, United Airlines nebo KLM. Celkem bylo vyrobeno 74 letadel DC-6A. Výkony této verze podnítili zájem mnoha dopravcl, kteří požádali Douglase o vývoj osobní verze. První DC-6B (registrace N37547) vzlétl 2.2.1951. Pohodlný trup umožňoval přepravu až 64 cestujících a po povolení turistické třídy na transatlantických linkách mezinárodní organizací leteckých dopravců IATA dosáhla kapacita až 82 cestujících. Ovšem maximální kapacita na kratších linkách byla až 92 cestujících. Úvodním uživatelem DC-6B se staly již tradičně United Airlines. DC-6B byla nejprodávanější verzí a stala se vůbec nejekonomičtějším dálkovým letounem své doby. DC-6B objednala řada dopravců, mezi nejvýznamnějsí patřili Pan American, SAS, Canadian Pacific, KLM, Sabena, Alitalia, Swissair či řecké Olympic Airways. Celkem bylo vyrobeno 288 strojů DC-B, poslední převzal 24.10.1958 jugoslávský JAT. Od počátku šedesátých let byli DC-6 postupně vytlačovány z linek výkonnějšími proudovými letadly a přecházely do služeb k menším dopravcům. Několik desítek letounů bylo přestaveno na nákladní verzi DC-6C s velkými dveřmi na boku trupu, několik kusů dokonce na vodní bombardéry používané při hašení lesních požárů. V padesátých letech DC-6 pod označením C-118 používalo také USAF pro dopravu vysokých státních činitelů ( m.j. D. Einsehowera a J.F. Kennedyho). Celkem bylo vyrobeno 655 letadel DC-6.

(foto: © Björn Strey CC BY-SA 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=26605492)

Komerční provozovatelé DC-6 v roce 2000:

TBM (1), Nord Star Airlines (1), Northern Air Cargo (13), Northern Air Fuel (1), Universal Airlines (1), Woods Air Fuel (1), Conair (7), Atlantic Airlines (2), Air Colombia (1), Air Cargo Express (6), Everts Air Fuel (2), Florida Air Transport (1), Filair (1), Air Beni (1), Fri Reyes (1), NCA (2)